Kubíček

přineseniny: 19.6. 2016, Košice

povaha:  sebevědomé miminečko k neumazlení, 

datum narození: květen 2016

postižení: přerušená mícha, ochrnutý od pasu dolů, amputované obě zadní nožičky, levá přední rovnaná, vyměšuje s manuální pomocí

Kubíček se narodil v Košicích v roce 2016. Pro Kubíčka jsme dojeli přímo do Popradu v noci 19.6.2016. Jeho sestřička, stejně postižená, zemřela ještě tu noc, pomoci se nedočkala. Kubíčkovi byly mu jen 4 týdny. Kubíček měl přerušenou míchu a zadní nožičky se nevyvíjely. Přední nožička byla pokřivená. Sám nečůral, nekakal. Kubíček měl vyhřeznutý řitní otvor. Na veterinách doporučili eutanazii. Ale to jsem nemohla dovolit. Kubíček za postižení přeci nemohl!  Chtěl žít. Byly to náročné chvíle a ani já jsem nevěděla, zdali to Kubíček dokáže. Kubíček měl v té době odvahu za nás za oba. Po pár týdnech domácí péče, kdy jsem ho manuálně vyčůrávala  a vykakávala, nastal obrat k lepšímu! Kubíček přestal ukakávat a prdelka se mi díky tomu začala hojit,  zatáhla se. 

Zadní nožičky se dále nevyvíjely a Kubíčkovi hodně vadily v pohybu

Proto lékař navrhl amputaci obou zadních nožek poté, co bude ukončen růst kostí - tedy po jednom roce věku. Přední nožička, která byla ohnutá dovnitř v kloubu, měla být operována  a narovnána, aby ji mohl používat jako zdravou. Takže jsme s Kubíčkem čekali, až mu bude rok. První na řadu šel zákrok amputace. Amputaci zadních nožiček Kubíček zvládl bravurně. Další operační termín byl 6.6. 2017, kdy podstoupil Kubíček operaci přední pokřivené tlapičky. Měla jsem velkou obavu, aby se operace povedla. Na jednu stranu jsem se těšila, že bude moci krásně chodit po dvou, na druhou stranu jsem v sobě měla plno otázek, jak to bude, co z toho nakonec bude a zda se vše povede tak, jak má. Kubíček byl ale neskutečný bojovník, statečný! Statečnější než já. Věřila jsem, že to zase zvládne. Dalším milníkem v Kubíčkové životě byl termín 8. 8. 2017, kdy se vytáhl externí fixátor z nožičky. Operace se povedla. Nožička byla krásně rovná. S Kubíčkem jsme nožičku rehabilitovali a cvičili s ní, aby byla pohyblivá pokud možno srovnatelně jako druhá přední zdravá nožka. Společně jsme i tímto procesem úspěšně prošli a dnes používá obě přední nožičky!!!

Kuba rostl jako z vody. Doslova před očima. V únoru 2018 podstoupil kastraci. Zvládl ji na výbornou! Kubíček je nádherné stvoření plné radosti ze života. Je asi každému jasné, že Kubíček prostě "může všechno". "Vše je mu odpuštěno, vše dovoleno a má se tu jako malé princátko. Všemi je milovaný, všemi mazlinkovaný. Má se lépe než  kdejaká kočička. Říkáme mu "miláček", protože to on JE! Je také sebevědomý chlapeček, pěkný rozmazlený rošťáček, který VÍ, jak je pro nás dokonalý. Nevidíme na něm jedinou vadu, naopak. Kubíček je prostě láska! Každého inspiruje svou povahou a radostí ze života.  Když se na Kubíčka podíváte, co vyvádí a jak číhá za rohem, jak si hraje, ty koutky Vám prostě začnou cukat samy od sebe.

I když začátky byly hrozně těžké a plné vnitřních dilemat, zda se trápí- netrápí, jak to bude dál, co bude? Je pravda, že čas ukáže, vždycky, stejně tak to bylo i s Matýskem, proto jsem byla s Kubíčkem tak moc silná.

 I KDYŽ VŠICHNI VĚDĚLI ŽE SE BUDE PŘECE TRÁPIT A MÁM HO DÁT USPAT, JÁ DOUFALA A MYSLELA SI, ŽE NE. A byla to pravda. 

Kubíček má nádherný život, plný dobrodružství a zážitků a nepotřebuje k tomu nožičky. Čas ukazuje že některé věci, které byly původně považovány za neslučitelné s životem, fungují. Věci kolem péče o Kubíčka máme krásně vychytané. Vždyť někdy se Kubíček jako Matýsek vykaká úplně najednou a sám, bez pomoci. No není to nádhera?  Nikdy bych neřekla jakou budu mít z hovínek radost a přece, raduji se za každý jeho bobeček, který vytlačí sám.

Kubíčka si můžete adoptovat na dálku a můžeme tak o něj pečovat spolu. 

Mikešek je pro mě živoucí důkaz toho, jak moc je důležitá informovanost a jak zoufale stále chybí. 

Kvůli tomu přichází o život hendikepované kočky všude možně. Mikeš patřil původně jedné staré paní, která musela odejít do domova důchodců, proto hledala pro Mikeška novou rodinu a našla ji. V rodině však Mikešek po nějaké době ochrnul na zadní nožičky. Přestal chodit, čůrat i kakat. Byl rodinou odvezen na kliniku, kde navrhli eutanazii. Rodina se na facebooku loučila s Mikeškem. Naštěstí jsem si příspěvku všimla a ihned rodinu zkontaktovala. Rodina byla v koncích. Na kliniku, kde byl umístěn, jsem se rozjela a Mikeška vzala do péče.  Přijala jsem ho v červenci 2017. Netušila jsem, do čeho se řítím a jak psychicky a fyzicky náročná bude jeho záchrana. Věděla jsem jenom, že jsem odhodlaná za jeho život bojovat.  Nevěděla jsem, jak se z toho Mikešek dostane a co mu vlastně způsobilo ochrnutí, když celý život chodil po všech čtyřech. Na druhý den po příjmu přestal náhle používat i přední nožičky. Byl to šok. Bojovali  jsme s Mikeškem všemi dostupnými prostředky, abychom nahnali čas a zjistili příčinu onemocnění. Naučila jsem se dávat kapačky a klystýr.  Nikdy jsem si nemyslela, že bych toto dokázala a dělala každý den. Měsíc byl Mikešek na kapačkách a vyprazdňování pomocí klystýru. Bohužel desetidenní hospitalizace na vyhlášené fakultní veterině byla sice nabitá různými diagnostickými vyšetřeními (CT aj.), ale s nejasným výsledkem a verdiktem:

Nikdy chodit nebude! Jen ho trápíte. Uspíme ho!

Byla to těžká doba. Byla jsem bezradná, nešťastná a zmatená. Na klinice v Brně i v Bohumíně navrhovali operaci páteře, neboť se domnívali, že kocourek má přeraženou páteř. Operace by stála 20 000 -  40 000 Kč. Veteriny však dávaly pouze pětiprocentní šanci, že po operaci bude schopný chůze. To přeci nedávalo žádný smysl! Nevěděla jsem kudy kam. Dala bych všechno za jednou dobrou zprávu. Mikešek to vzdával, já ne. Poslední cesta byla do Jaggy v Brně. Zde MVDr. Tomek určil po pěti minutách v ordinaci správnou diagnozu. Mikešek nemohl chodit, protože měl akutní zánět periferních nervů všech končetin. Po měsíci beznaděje jsem se dočkala verdiktu, který dával smysl, dával možnost, ukazoval cestu. 

NASADILI JSME ADEKVÁTNÍ ANTIBIOTIKA, MASÁŽE,  CVIČENÍ A MIKEŠEK ZA PÁR TÝDNŮ ZAČAL CHODIT!

S Mikeškem jsem podle návodu od doktora pravidelně cvičila a rehabilitovala vedle antibiotické léčby. Mělo to ohromné účinky! Mikešek začal po pár týdnech sám chodit. Návštěva na Jaggy byla pro mě obrovskou úlevou a zadostiučiněním, ale také rozčarováním z toho, že se tohle může dít. Že veteriny si protiřečí, selhávají a že jít na veterinu neznamená, že se Vám vždy dostane 100% správného posouzení zdravotního stavu. V případě Mikeška toto rozhodovalo o jeho životě a smrti. Na klinikách byl jako beznadějný případ, měl být uspán z humánních důvodů, aby se netrápil. Kdybych neměla dostatek síly, kdybych nehledala dál, kdybych se neptala a přijala to jako fakt, Mikešek by tu už nebyl. Vím, že tomuto tlaku podléhají mnozí majitelé. Ostatně Mikešek by nežil už dávno předtím než ke mně přišel, protože rodina by ho na návrh veteriny nechala uspat. Zatímco ostatní kočičky jsou opravdu postižené. Mají přerušenou míchu, Mikešek měl jen zánět končetin. Má jen dietu. Chodí a vyprazdňuje se sám.

Na třech veterinách  řekli, že bude zázrak, když bude chodit aspoň po předních 

Nikdy se nespokojte s tím nejsnadnějším řešením, nebývá totiž správné. Nikdy nedejte na názor jednoho lékaře a ptejte se na všechny možnosti. Pár hodin chybělo a už by tady nebyl. Měsíc trápení, měsíc nevědomí co bude, další měsíc cvičení a učení znova chodit. Dokázali jsem to! Mikešek žije s mojí maminkou v našem domě, neboť jako celoživotně solitérní kočička nemusí každodenní společnost dalších koček, přesto se rád na nás chodí podívat, když se mu chce. Je to chlapeček,který si toho už hodně prožil. Ztratil dvakrát domov a bojoval o život. Nožičky používá všechny čtyři. Dokáže se pohybovat bez problémů. Žije si u nás jako král. Má maminku celou pro sebe a je milovaný, obletovaný. 

Mikešek chodí a žije plnohodnotný život!

Andělka

přineseniny: duben 2018, Uherské Hradiště

povaha: na mamince závislá holčičí princeznička 

datum narození: 2017

postižení: brok v míše, ochrnutá na zadní část těla nevylučuje, chodí po předních nožičkách, močí s manuální pomocí

Andělka ke mně přišla v roce 2018. Pochází od Uherského Hradiště. Narodila se toulavé kočičce, která pořád dokola rodila a rodila. Koťátka pak majitelé topili nebo vyhazovali na ulici. I Andělku vyhodili na ulici. Andělka musela hodně na ulici trpět po náhlé ztrátě maminky. Učitě plakala, toulala se a měla hlad. Bála se sama. Vyrostla z ní bezprizorní venkovní kočička jako její maminka. Jednoho dne ji srazilo auto. Musela to být ohromná rána. Andělka utrpěla velká zranění míchy. Nemohla chodit, tak se zřejmě několik dní plazila po ulici, až se v posledních sil doplazila k paní, která nás kontaktovala s akutní prosbou o pomoc. O její umístění. Andělka byla v posledním tažení. Přijali jsme ji ihned. Psal se duben 2018. 

Andělka nechodila, nečurkala a měla obrovský strach. Byla plachá. 

Nikomu nevěřila, všeho se bála. Strašně moc. Když někdo přišel, nikdy ji nezahlédl, hned prchla. Andělka chodila jen po dvou předních nožičkách. S Andělkou cvičím, masíruju jí nožičky a vymačkávám močový měchář několikrát denně podle potřeby. Andělka má stejně jako ostatní hendikepáčci speciální urinary dietu. Výborně se jí u nás daří. Největší radost mám z toho, že se postupně naučila, že se nemusí bát. Protože jsem se Andělce hodně věnovala, Andělka se mi úplně odevzdala. U Andělky nebyl tak vážný fyzický stav, jako zpočátku psychický. Překonat strach vyžadovalo u Andělky hodně odvahy. 

Dnes je z Andělky pejsek! Všude mě doprovází!  

Všude za mnou chodí a ta nejněžnější ošetřovatelka. Náš rituál je, že si mě něžně zavolá, jemně vezme pacinkama, přitáhne, obejme hlavu a dlouho myje obličej jako té nejvěrnější kamarádce. Máme mezi sebou nádherný a něžný "maminka vs. dcerunka" vztah, takový ten něžný holčičí svět. Andělka věří pouze mně, nechá se hladit pouze mnou. Nikoho jiného nesnese ve své přítomnosti a to dokonce ani rodinné blízké. Ještě přijímá na milost manžela. Na mně je však totálně závislá. Je to moje malé klíšťátko. Je to poprvé, kdy má Andělka po pouličním životě bezdomovečka konečně svoje pravé doma, kde jí nic nehrozí, kde je milovaná. U nás může usínat v peřinách. Zde má pořád plnou misku a pohlazení, kdykoliv chce. I když se nepodařilo u Andělky spustit spinální chůzi, v ničem jí to nevadí. je to opička, jedna z nejvíce mrštných kočiček s postižením, které tu mám. Všude vyskočí a vyleze! Andělku miluji, je to úžasná holčička  a jsem na ni pyšná! 

Andělku si můžete adoptovat na dálku a můžeme tak o ni pečovat spolu. 

Rozárka

přineseniny: 6.8. 2018, Nové město nad Váhem

povaha: milující průzkumnice

datum narození: 2017

postižení: brok v pátěři,chodí vratce, močí s manuální pomocí

Rozárka byla tulačka na vesnici do doby, než někomu tak vadila, až ji střelil. Vzala ji starší žena k sobě domů, jenže nevěděla jak se o ní starat. Naštěstí našla kontakt na mě. Vyjela sem za ní na Slovensko, že ji vše ukážu a vysvětlím. Hned, když jsem vstoupila do dveří, věděla jsem, že kočičku musím vzít sebou. Paní péči o Rozárku nezvládala a v podmínkách, v jakých jsem Rozárku našla, jsem ji nechat nemohla. Rozárka velmi páchla za močí. Byla celá mokrá. 

Kočičku jsem dala hned čůrat. Měla plně břicho, velké, nafouklý močový měchýř a silný zánět. Místo moči z ní šla rovnou krev. Okamžitě sem s Rozárkou sedla do auta a jela na veterinu, kde jsme přeléčili zánět a  začala se cvičit spinální chůze. Rozárka navzdory všem špatným prognózám dnes dokáže díky léčbě a každodennímu intenzivnímu cvičení sama používat zadní nožičky a to i přesto, že  je necítí. Sice chodí vratce a nemotorně, ale CHODÍ. Nijak jí to nevadí. Sama se nevyčůrá, pouze s pomocí. Na Rozárce jde krásně vidět jaké nádherné účinky má správná péče o postiženou kočičku. Prošla u nás jednou z nevýraznějších proměn ze všech kočiček vůbec. Pro srovnání se podívejte sami na fotky před a po.  Rozárka byla krásná vždycky, ale u nás jsme ji dali šanci a nádherně se zotavila ze zánětu a ještě zkrásněla. Vypapala se a miluje pohyb na čerstvém vzduchu. Je neuvěřitelně mrštná v pohybu. Má průzkumnickou a dobrodružnou duši a je to naše láska modro-zeleno-okatá! 

Rozárku si můžete adoptovat na dálku a můžeme tak o ni pečovat spolu. 

Sofinka je moje italská bojovnice z ulice. Na Sicílii ji našla paní, která si všimla, že Sofinka nemůže na zadní nožičky. Vzala ji z ulice a šla k veterináři. Bohužel verdikt byl jasný: "USPÁNÍ!" S kočičkou se nic nedá dělat. Vzhledem k apetitu a vůli žít a radovat se, se paní rozhodla hledat pomoc a narazila na mě. Tenkrát ještě HandicapCats, z.s. neexistoval, ale již jsem byla známá na facebooku jako ta, která nevzdala boj s ochrnutím u několika kočiček. Díky síle internetu jsme se našly. Svolila jsem, že Sofinku převezmu do péče, až paní přijede do Čech. Do té doby jsem byla s paní v kontaktu a ukázala jsem jí díky internetovému spojení, jak Sofinku vymočovat a starat se o ni, cvičit s ní.  Paní vše zvládla na jedničku! Byla to krásná spolupráce. 

Sofinka přijela ve velmi dobré kondici! Po všech těch příjmech zubožených postižených kočiček, byla Sofinka krásná změna! 

Přijala jsem ji jako částečně ochrnutou na zadní nožičky. Díky dalšímu intenzivnímu rehabilitačnímu cvičení spinální chůze v postrojku a péči se Sofinka rozchodila a snažila se už i močit a kakat do záchůdku sama. Sofinka se krásně začlenila do smečky dalších postižených koček. Dostala zde spoustu kamarádů a dováděli spolu.  Ale nyní se bohužel všechno změnilo. Od začátku ledna 2020 začala mít Sofinka zničehonic problémy s citlivostí zadních končetin. Postupně se jí vracelo ochrnutí znovu zadních nožiček. 

Sofinky stav se zhoršoval den po dni, až úplně ochrnula

Příčina této náhlé změny zdravotního stavu se zatím neví a to ani po magnetické rezonanci. Sama nečurká, nechodí a dokrmuji ji. Ale nevzdáváme to, cvičíme chůzi v postrojku na různě náročné trasy. Nově zvládáme i každý den chůzi v postrojku do kopce. Sofinka pomalu dělá pokroky v chůzi. Věřím, že intenzivním tréninkem to dokážeme. Sofinka pomalu zase začíná chodit! Netrápí se, není bolestivá, dokonce si chce i hrát, takže bojujeme.

Sofinka, v lednu roku 2021 odešla za duhový most. Příčinu nikdo neví. Při kastraci, která kvůli jejím zdravotním obtížím byla odkládána, se princezna již z narkózy neprobrala. Tuto událost si v srdcích poneseme dlouho a nikdy se nepřestaneme ptát proč. Proč jen tahle úžasná italská kráska musela odejít tak mladá. Nikdy však nezapomene!

Sofinka již bohužel odešla do kočičího nebe. Děkujeme všem, kdo na ni přispívali. Budeš nám chybět holčičko :(...

Vendelínek je ochrnutý kocourek z Prievidzi, kde ho venku našli lidé. Byl po neznámém úraze a táhl za sebou nožičky. Byl umístěn na veterinu. Přijali jsme ho chvíli před Vánoci 2019. 

Vendelínek byl velmi dlouho držen v kleci kvůli svému hendikepu. 

Bohužel na postižení se reagovalo jeho izolací. A tak Vendelínkovi doslova utíkal život pod pacinkama na miniaturním plácku klece, kde se sotva dalo udělat pár kroků, v izolaci, na veterině. Úžasnému a mazlivému Vendelínkovi hrozilo uspání. I když jeho případ obletěl svět. Nikomu nestál za snahu, za zájem, za péči. O jeho případu jsem se naštěstí díky internetu dozvěděla i já a okamžitě kontaktovala veterinu, kde byl umístěn a kde měl již spočítané hodiny života. Hodný pán Vendelínka přivezl k nám až z Prievidzi. Vendelínek byl opravdu vánoční dárek. Nepřišel v dobrém stavu, tak jako Rozárka měl i on pokročilý zánět močového měchýře v důsledků nevymočování. 

Ačkoliv byl Vendelínek umístěn na veterině, nebyl zde ani jednou vymočován, neboť si zde mysleli, že Vendelínek močí sám. 

Bohužel Vendelínek nemočil sám, ukapávala z něj moč kvůli "přetlakování" močového měchýře. To je již vážný stav, nejedná se o zdravé močení, ale močení, které předchází už zánět. Zbytečně tak došlo k velké infekci močové trubice a měchýře. První, co jsme udělali u nás bylo, že po vstupní veterinární prohlídce dostal silná antibiotika, abychom mu zánět potlačili a nedošlo k zánětu ledvin a selhání. Bohužel mu antibiotika poškodily střevní mikrofloru a tak, Vendelínek začal průjmovat. Prvních 14 dní jsme bojovali i s ručním vymočováním, na které Vendelínek nebyl zvyklý. Zjistili jsme, že po úraze mu zůstala citlivost v oblasti močového měchýře. Byla to moje úplně první zkušenost s postiženou kočičkou se zachováním citlivosti v oblati močového měchýře, resp. dolní části těla. Vendelínek byl zpočátku citlivý na manipulaci a bojoval se mnou při každém manuálním močení. Navíc měl zánět. První týdny byly náročné pro všechny. Bylo to v době, kdy jsem měla zdravotní potíže, které se řešily hospitalizací v nemocnici, takže v HandicapCats, z.s. začal poprvé náhradní plán péče a pohotovosti bez maminky. Manžel s Vendou dostal instrukce a musel jezdit se šesti kočičkama (kromě Mikeše) na veterinu, kde všechny manuálně 2x denně vymočovali. Nyní je Vendelínek naprosto klidný a vymačkávání probíhá plynule jako u všech dalších mých kočiček. 

Vendelínek je plně stabilizovaný a šťastný. Nikdo ho tu nezavírá do klece. Má tu obrovskou hernu a plno lásky. Má se tu jako v ráji. Pořád si hraje a dovádí, jakoby chtěl nahnat zmařený čas strávený na veteirně. Vendelínek je velmi aktivní a je to takové naše čertí zlobidlo, které rádo zlobí ostatní hendikepáčky všelijakými kočičími kulišárnami, číháním za rohem a honěním ostatních. A že to je rychlost. To byste se divili. 

Vendelínka si můžete adoptovat na dálku a můžeme tak o něj pečovat spolu.  

Barunka je naše poslední princezna do rodiny handicapáčků. Je to úžasná holčička s velmi srdcervoucím příběhem. Barunka totiž majitelku měla. 

V našich českých poměrech se leckdy stávají věci, nad kterými nám, co vnímáme zvířata srdcem, zůstává rozum stát. 

Barunka je jednou z těch kočiček, která po úrazu byla převeza majitelkou na kliniku a přenechána vlastnímu osudu pro nedostatek peněz. Na operaci majitelka neměla. Přesto byla operována na klinice v dobré víře, že po zotavení začne vyměšovat přirozenou cestou. Barunka totiž měla poškozenou míchu, což ji nejen znesnadňovalo pohyb,ale také vyměšování. Barunka byla umístěna do pooperační kelce a vypadalo to s ní po operaci velmi zle. Barunka totiž sama nečůrala. Nemohla zde být v boxu donekonečna. Co to znamená, si každý může domyslet sám. 

Jednoho dne přišla do ordinace paní se svým mazlíčkem a nešťastné Barunky si všimla, vyslechla si její příběh a zkontaktovala mě. 

Ihned jsem veterináři volala, že si Barunku vezmu, pokud se nerozčůrá a budeme spolu bojovat o její život. V takových situacích se musí jednat dříve, než bude pozdě a atak se stalo, že Barunka přišla k nám. Barunka má amputovanou zadní pravou nohu od kyčle, protože byla uhnilá a nepodařilo se jí zachránit,naopak mohla způsobit vážné zdravotní problémy, sepsi apod. Barunce nevadí, že má "jen" 3 nožičky, nevnímá svůj handicap, je to úžasné mazlivé a upředené stvoření plné lásky. Jsem velmi šťastná, že jsem ji mohli přijmout, i když se naše finanční možnosti s každou nově příchozí kočičkou se specifickými potřebami neúprosně krátí. 

Barunku si můžete adoptovat na dálku a můžeme tak o ni pečovat spolu